Rovnováha – cesta zpátky k sobě
Rovnováha – cesta zpátky k sobě
Každá keramika, která vzniká v mé dílně v Krušných horách, má svůj vlastní příběh. Některé začínají jen myšlenkou, jiné náhodným setkáním barev nebo tvarem, který si postupně najde cestu pod mýma rukama.
Rovnováha má ale svůj příběh úplně jiný.
Začal ve chvíli, kdy moje dílna prošla požárem. Událostí, která na čas zastavila moji práci a změnila běžný rytmus, na který jsem byla tolik let zvyklá.
Následovala obnova dílny, návrat ke kruhu a dlouhé období, kdy jsem si sama v sobě potřebovala znovu najít pevnou půdu.
Právě během téhle cesty začala vznikat myšlenka kolekce, která dnes nese jméno Rovnováha.
Není to tedy jen kolekce keramických pohárků a podložek.
Je to příběh návratu. K tvorbě, k vlastnímu středu i k radosti z obyčejného okamžiku, kdy se pod rukama znovu začne rodit něco nového.
A protože celý proces od prvního dne po požáru až k hotové kolekci byl pro mě důležitý, chtěla bych vám ho vyprávět.
Když mě po lednovém požáru hasiči poprvé pustili zpátky do dílny, nezajímaly mě v tu chvíli stěny, saze ani všechno, co bude potřeba opravit.
Chtěla jsem vidět pec a kruh.
Potřebovala jsem vědět, jestli jsou v pořádku. Jestli přežily.
Úleva, která přišla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že fungují a nejsou poškozené, byla obrovská. Dílna se dala vyčistit, opravit a znovu vytvořit. Ale pec a kruh pro mě znamenaly možnost pokračovat. Možnost jednou znovu usednout ke kruhu, položit ruce na hlínu a dělat to, co mám tolik let ráda.
Tehdy jsem ještě netušila, že právě z tohoto návratu jednou vznikne kolekce Rovnováha.
Návrat
Obnova dílny nebyla otázkou několika dnů. Bylo potřeba uklidit, vyčistit, opravit a znovu vytvořit prostor, ve kterém se bude dát pracovat.
A přestože se dílna postupně vracela do pořádku, ve mně samotné ještě dlouho všechno své místo nemělo.
Potřebovala jsem se nadechnout.
Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami a najít v nich trochu klidu.
V zimě jsem proto často vyrážela ven do zasněžené krajiny. Toulala jsem se Krušnými horami, dívala se kolem sebe a nechávala myšlenky postupně zpomalovat.
Studený vzduch, ticho zimního lesa a rytmus chůze mi pomáhaly rozdýchat to, co se stalo.
Právě tam mě poprvé napadlo slovo Rovnováha.
Ne jako název nové kolekce. Spíš jako něco, co jsem v tu chvíli sama potřebovala najít.
DECH · TICHO · STŘED
Nejdříve přicházela slova.
To ticho zimní krajiny, ve kterém se všechno na chvíli ztišilo. Ale také ticho, které jsem potřebovala najít sama v sobě.
Dech.
Zhluboka jsem dýchala, abych se zklidnila, soustředila a znovu cítila sama sebe. Nádech a výdech se staly jednoduchým způsobem, jak se vracet do přítomného okamžiku.
Místo, ve kterém se člověk znovu potká sám se sebou. Místo, odkud může pokračovat dál.
Postupně mi začalo docházet, že celý tenhle proces nechci nechat jen jako vlastní zkušenost. Že ho chci přetvořit do kolekce.
Protože hledání klidu, návrat k sobě a potřeba najít svůj střed nejsou jen moje témata. Jsou součástí života mnoha lidí.
A tak se z těch tří slov začala rodit Rovnováha.
Hledání podoby
Od začátku jsem věděla, že kolekce musí být jednoduchá.
Nechtěla jsem ji přeplnit. Potřebovala jsem v ní zachovat lehkost, jemnost a prostor. Chtěla jsem, aby působila minimalisticky a měla v sobě lehký nádech japonské estetiky.
Proto jsem začala hledat symboliku v japonské kaligrafii.
A pak začalo kreslení.
Měření.
Přeměřování.
Znovu kreslení.
Hledání správného tvaru, velikosti a umístění. Každý detail musel mít své místo, aby celek působil přirozeně a harmonicky.
Byla to zvláštní práce. Na jednu stranu velmi přesná, na druhou stranu založená na pocitu.
Potřebovala jsem najít hranici mezi tím, co je dostatečně výrazné, a tím, co už je příliš. Mezi symbolem a ozdobou. Mezi jednoduchostí a prázdnotou.
Chtěla jsem, aby symboly nebyly na pohárcích jen dekorací.
Aby v nich zůstala jejich myšlenka.
Důvěra v proces
Když byla podoba symbolů hotová, přišla další část cesty – samotná výroba.
Každý pohárek vznikal postupně. Z kusu hlíny, který se pod rukama proměňoval v konkrétní tvar. Potom následovalo sušení, první výpal, práce s glazurou a další výpal.
A mezi jednotlivými kroky bylo potřeba čekat.
Keramika člověka učí trpělivosti. Některé věci nejdou urychlit. Hlína potřebuje svůj čas, stejně jako sušení, výpal i samotná proměna materiálu.
Neudělala jsem zkušební výpal.
Věřila jsem.
Bylo ve mně určité napětí, protože jsem samozřejmě nevěděla, jak přesně bude všechno po výpalu vypadat. Tolik kreslení, měření a přeměřování najednou vystřídala jediná možnost – pustit výsledek z rukou a počkat.
A ono to vyšlo.
Nejen vyšlo.
Výsledek mě ohromil.
Když jsem poprvé viděla hotové pohárky, měla jsem z nich obrovskou radost. Do celé kolekce jsem se okamžitě zamilovala.
Byla v ní lehkost, kterou jsem hledala.
Jemnost.
Klid.
A zároveň hloubka, která pro mě byla od začátku důležitá.
Poslední dílek
Přesto jsem po několika dnech cítila, že pohárkům ještě něco chybí.
Nebylo to nic, co by na první pohled působilo jako chyba. Pohárky byly hotové a kolekce fungovala. Jen jsem cítila, že ještě není úplná.
Hledala jsem poslední dílek, který ji spojí.
Napadly mě korkové podložky. Nechtěla jsem ale vytvořit klasické kulaté nebo čtvercové podložky, které známe.
A potom se mi vybavily kamínky z krušnohorských potoků.
Oblé, hladké, každý trochu jiný.
Právě jejich jednoduchost a přirozený tvar mi připadaly správné.
Podložky se začaly rodit podobně jako symboly. Znovu kreslení, měření, zkoušení a hledání finální podoby.
Tentokrát už jsem ale věděla, že hledám něco, co nebude stát vedle pohárků.
Chtěla jsem, aby s nimi tvořilo jeden celek.
Cesta zpátky k sobě
Když se dnes na kolekci Rovnováha dívám, nevidím jen pohárky a podložky.
Vidím za nimi celý ten proces.
Lednový požár.
Čištění a obnovu dílny.
Pec a kruh, které jako jediné potřebovaly být po požáru okamžitě v pořádku.
První neplánované roztočení kruhu o svatojakubské noci.
Svíčku vedle pracovního stolu.
První sukýnky pro Andělky.
Zimní procházky zasněženou krajinou.
Ticho.
Dech.
Hledání středu.
Kreslení a měření symbolů.
Důvěru, že první výpal dopadne tak, jak má.
Čekání.
Radost z prvních hotových pohárků.
A potom ještě jeden krok, který kolekci uzavřel – hledání oblázku z krušnohorského potoka, který se stal podložkou.
Celá ta cesta byla pro mě léčivá.
Z místa, kde byla beznaděj, jsem se postupně vracela sama k sobě. Ne najednou a ne jedním velkým rozhodnutím. Po malých krocích.
Nádech.
Výdech.
Ticho.
Soustředění.
Návrat do středu.
A znovu tvorba.
Rovnováha proto pro mě není jen název kolekce.
Je připomínkou cesty, kterou jsem sama prošla.
A také připomínkou, že někdy se cesta zpátky k sobě začne úplně obyčejně.
Třeba tím, že znovu roztočíte kruh a vezmete do rukou kus hlíny.
Objevte kolekci Rovnováha · Rovnováha – sada · DECH · TICHO · STŘED